Příběh obyčejného ranního koupání aneb co se dá objevit ráno v rybníce

Pátek ráno, kolem šesté. Jdu se koupat. Venku prší. No a co?

Mám pocit, jako bych byla malá holka, která jde tajně porušovat pravidla. Jsem velmi na lehko. Jen krátká sukně, tričko a multifunkční jaro sukýnka. A boty. Toť vše. V batůžku telefon, doklady a ručník. Mám takovou hravou dětskou náladu. Jak kdybych dělala něco nepřístojného, ale přitom zajímavého.

Mířím 2 zastávky na tramvají na konečnou. Rybník je tak 300 metrů od konečné. Kupodivu, jsem tu sama. Je zvláštní, že se stydím. Vždyť nemám proč – nikdo tu není. Voda je ú-ž-a-s-n-á! Původně jsem chtěla trénovat – tedy splnit 1. lekci kurzu z Totálního plavání. Ale nemám brýle a nechce se mi nořit obličej do vody. Nějaký nový blok či co? Nevím, neřeším.

Chvíli plavu a sžívám se s vodou. Nepříjemně mě rozčaruje občasná tráva, která mě lechtá na břiše. Nad hladinou se válí mlha. Jemně prší. Je mi fajn. Snažím se plavat tiše a vnímat vodu kolem sebe, kolem svého těla. Chvilkami mě přepadá divný pocit. Potřeba kontrolovat okolí, zda se tam nikdo nepohybuje. Logika selhává. Jsem ve vodě, nic ze mě není vidět, je brzy ráno …

Lehám si na záda a snažím se uvolnit. Překvapuje mě, že mi nepadají nohy ke dnu. Že by za to mohla vyšší váha než loni? Tuhle myšlenku rychle pouštím. Připadám si lehce plující. Hodně podobně jako loni poprvé na watsu – terapii v teplé vodě, kdy jsem měla nohy nadlehčovány floaty (plovacími pásy). Je to paráda. Z vody vykují moje kolena a část mých prsíček. Obličej a hřbety rukou. Jak kdybych ležela na obrovské měkké peřině.

Zavírám oči. Přestávám řešit, co je okolo, zda někdo či nikdo. Pozoruji svoje tělo, jak dýchá. Jak se při nádechu vynořuje hrudník. jak postupně voda na klesá a odhaluje hrudní kost, část břicha. Při výdechu klesá pánev, břicho, hrudník a hlava se zanořuje až po ústa. Nemám strach ani myšlenku, že mi hlava – pusu klesne pod vodu. Prostě to vím, že je to v pohodě.

Hraju si se zvuky, které se učím v rámci Tekutinového těla – mého 9ti měsíčního studia bederních svalů. Je to zvláštní, když mám uši pod vodou. Baví mě sledovat vlnění těla. Cítit vodu na svém těle. Chladný vzduch na mokrých částech. Uvědomuji si napětí v krku. Naprosto v pohodě, přestože ležím na vodě, vrtím rameny a snažím se uvolnit. Nedaří se úplně. Z nějakého důvodu nedokážu položit hlavu na vodu. To jsem měla také trénovat v rámci lekce plavání :-). Téma opřít hlavu a důvěřovat bylo znovu otevřeno i včera na skupinové lekci zdravotního cvičení a vědomého pohybu. Jak geniální, jak se vše skládá. Alespoň mám další inspiraci pro ty, kteří s tím bojují na suchu při cvičení.

Podkládám si hlavu dlaněmi. S důvěrou, která mě samotnou překvapí. Samozřejmě, jak kdybych ležela v posteli skládám ruce pod hlavu. Tělo naprosto volně leží ve vodě, zcela odevzdané a totálně uvolněné. Hlava se fakt opírá, krk se uvolňuje. Dál sleduji dech a jaký vyvolává pohyb. Ano, pohyb je dech – tekutinové tělo v praxi a jinak. Prší. Kapky se odráží od hladiny a stříkají mi do obličeje. Je to legrační a já se směju nahlas. Otvírám oči. Je to samozřejmé, žádný šok a přechod do „normálního světa“. Jen jsem otevřela oči a vidím. Stále jsem v sobě a se sebou. Ale vlastně se pozoruji – ne zvenku, ne zevnitř.

Záměrně se hýbu. Maličko rozhoupu pánev do rotace, jeden bok nahoru a druhý dolu. Podvědomě očekávám, že mě to zbaví rovnováhy a budu muset vyvinout aktivní pohyb, abych se udržela na hladině. Ruce stále pod hlavou. Pánev se houpe, nohy se vlní. Stále pluji na hladině. Do toho ještě pohyb dechu. To je bomba. Tělo si vrní blahem. Fakt si sama dokážu vyvolat velmi podobný zážitek a pocit jako na watsu? Ale tehdy mě nadlehčovaly pásy na nohou, držely ruce lektorky a pohybovaly se mnou. Ale jo, je to ono. Sice to je jen chvilku, protože jsem si uvědomila chlad.

Přetáčím se na břicho a plavu. S překvapením zjišťuji, že jsem odcestovala asi 30 metrů. Jak to? Že by tady byl až takový proud? Nebo to moje vlnění a dechový pohyb? Je to fuk. Užívám si, jak mi voda hladí tělo. Plavu pomalu, jemně. Sice na paní radovou, absolutně netechnicky. Jen pro to, abych si užívala a sosala něžnost teplé vody. Na části, které se ocitaly opakovaně nad hladinou je to fakt teplé. Ta voda je vážně nějaká jemnější než na začátku. Prostě ji vnímám. Na dlaních, hrudníku, prsou, ale i na zádech.

Všímám si, že místy tráva vystupuje nad hladinu. Ric pic a je tam 10-15 cm stonek. Vzhledem k tomu, že mám bradu ve vodě a nejsem o mnoho vyšší, je to zajímavý pohled.

Opět si lehám na záda. A užívám si to, s jakou lehkostí se okamžitě položím. Naprosto samozřejmě. Okamžitě naskakuje pohyb dechu, tělo se vlní kolem hladiny. Prší. Kapky mi dopadají do obličeje a na vynořené části těla. Užívám si pocit, že dělám něco nepřístojného. Něco, co se přece normálně nedělá a co by na to kdo řekl. Je mi moc hezky. Vím, že jsem pár metrů od paneláků. Přesto se cítím tak nějak – volná? Svobodná? Neladí mi k tomu ta slova. Tedy asi jo, ale ne v prvním významu, který mi najede.

Jsem zvědavá, jak vlastně pohyb dechu, to vlnění vypadá. Zkouším sebe natočit na video – vnitřní boj, že natáčet se jako „Eva v rybníku“ je úchylný, je rychlý. Zvědavost a hravost plus profesní zájem jsou větší. To by stačilo. Lehký nekomfort vystupovat z vody proti kameře. OK, vždyť o nic nejde.

Utírám se, oblékám. Už v klidu a beze spěchu. Plus v tom hraje i to, že mám dosud sundané brýle a tedy „nevidím“ do dálky. Vracím se těch 300 metrů do civilizace, na tramvaj. Přes cestu klesla větev stromu. Nadzvedávám si ji a rychle podbíhám, abych se vyhnula padajícím kapkám. Směju se sama sobě. Krátce a nahlas.

Je sedm, lidí přibylo. V tramvaji mi hlavou proběhne myšlenka – mohu si jen v sukni naostro a vlasy, ze kterých kape rybniční voda, sednout? Ale co, nevím a je mi to jedno. Ostatní mi připadají směšní. S deštníky, v dlouhých džínách a pevných botách, často v bundě. Já v krátké sukni, v sandálech na boso a s mokrou hlavou z vody.

Lije. Dost. Po chodnících a silnicích tečou potůčky vody. Nejsušší věc je mokrý ručník v batůžku. Ale je mi fajn. A už vím, že se o tohle dnešní obyčejné ranní koupání musím podělit s Vámi.

PS: video se natočilo. Má jen jednu vadu – záběr je nakřivo. A ještě drobnost: záběr na prázdnou hladinu rybníka. Nějak jsem nevychytala směr kamery a umístění aktéra 🙂